3. 2. 2023 Hradčovice

Úvodní modlitba na jejím parte zní:
„Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím,
abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na Jeho tvář…“ (Žalm 27)

Tento verš žalmu se i naše Bohdanka pravidelně po mnoho let modlívala při večerních chválách ve středu prvního žaltářového týdne, v kontextu celého textu, který začíná zvoláním: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?“

Jen Bůh ví, jakou měla naše Bohdanka víru a s jakou důvěrou a láskou se k němu odmalička obracela, aby ji tato čistá a snad můžeme i s jakousi nadsázkou říct „dětská“ víra nesla po více než padesát let Jemu zasvěceným životem.

Začátkem 70. let, kdy se módním trendem staly minisukně a hitem píseň „Nechoď do kláštera“ a kdy začínala přituhovat politická normalizace, která po kratičkém uvolnění z roku 1968 dávala tušit, že útisk církve nabírá svůj druhý dech, Helenka se nebála vydat cestou, která již v té době začínala nabírat charakteristické rysy Ježíšových blahoslavenství, zvláště o ponižovaných a pronásledovaných.

Ve svých 21 letech odešla z maličkých Veletin a z požehnané křesťanské rodiny do kláštera v Cetechovicích, kde prožila jedinečné chvíle kandidatury a noviciátu, aby pak po svých slibech, které zde složila, na všech dalších místech, kam byla poslána, mohla Bohu plně patřit a žít svou vesnickou vírou v hlubokém propojení přímo charismatického lidového vypravěče a pěvkyně všech možných lidových písniček, na které měla jedinečnou paměť a přímo andělský hlas.

A taky její láska k Bohu nezůstávala skrytá a uzavřená do sebe, jak se někdy stává, ale proměňovala její srdce a všechny její vztahy, aby touto Boží láskou s naprostou samozřejmostí a s jí vlastní lehkostí milovala lidi, které měla kolem sebe. A jistě to nebylo vždy snadné. Ne každý měl pro ni pochopení.

Její láska se promítala do hlubokého zájmu o toho člověka, kterého měla právě před sebou. A zajímalo ji, jaké měl dětství, jaké měl rodiče, jací byli a jsou jeho sourozenci a jaká byla víra v jejich rodině. Bylo to až nezvyklé, ale v Bohdančině blízkosti si snad každý mohl začít vybavovat nejrůznější vzpomínky, které již byly dávno zaváté.

Nebála se pracovat jako vychovatelka s mentálně retardovanými děvčaty, ani pak s handicapovanými dětmi. Po Budeničkách, Praze a Liberci přišla v polovině 80. let do Brna, kde v ÚSP působila jako vychovatelka dětí a mládeže.

Pohnuté události kolem pádu komunistické diktatury prožívala opět ve velké komunitě starých sester v Cetechovicích, kde se pak také stala představenou. V roce 1994 přišla opět do Brna, kde se v proslulé Karlově ulici (22) stala představenou a magistrou juniorek. Zde objevila další prostor svého působení ve sdružení „Podané ruce“, mezi drogově závislými, kterým uměla naslouchat a za ně se modlit, aby ze svého vězení našli cestu ven. Poté byla opět povolána do Prahy, aby se po několik dalších let v KDM starala jako představená o sestry a zároveň zde mezi ubytovanými děvčaty opět pracovala jako vychovatelka a pedagožka. Následovala další místa jejího působení, Hoješín i Vranov u Brna a opět Praha. Kolik je to rozličných komunit, kolik sester, se kterými na těchto místech budovala Jeho království a hledala Boží tvář. Kolik nejrůznějších lidí se s ní na těchto jednotlivých štacích setkávalo, aby mnohé z nich oslovila svým charismatickým optimismem.

Pomalu a jistě se však její starostlivost přenášela zpět do Veletin, odkud se před lety vydala na dobrodružnou plavbu tehdy skrytého řeholního života, aby se zde jako milující dcera postarala o stále více věkem a nemocemi navštívenou mamičku.

Možná v tom všem tak trochu zapomněla na sebe, až jí samotné po rychlém převozu do nemocnice zjistili, že se její čas naplnil. Musela to pro ni být šokující zpráva, se kterou se však dokázala obdivuhodně vyrovnat, a přijala pozvání, že již brzy bude smět vstoupit do Hospodinova chrámu a bude smět patřit na Jeho tvář.

Krátce před Vánocemi jsem měl možnost ji v Brně na Karlovce navštívit. A byla to stále celá Bohdanka. Slabá, ale radostná a po přivítání znělo její: „Není na mně poznat, že jsem těžce nemocná?“ A začala se upravovat, aby vypadala hezky. A opět ten její zájem o to, co dělám, čím žiji a co naši bohoslovci. Jako by jí nic nebylo. Ale pak již bylo vidět, že je hodně unavená.

Pánem života a smrti byla povolána do věčného domova z operačního sálu v nočních hodinách nastávajícího dne Páně, kdy se četlo evangelium devatera blahoslavenství, kterými po celý svůj život procházela a která jedno vedle druhého jí byla tak blízká, že si je možná ani neuvědomovala.

Vždycky říkala, že má ráda „masovky“, to jsou náboženské slavnosti s velkou účastí lidu, a že v nebi to bude velká masovka.

A tak jsme přesvědčeni, že tím vším, čím Bohdanka prošla a kolika lidem přiblížila lásku a dobrotu Boží, i s tím, že celý život toužila po Hospodinově něze, aby jednou patřila v plnosti na Jeho tvář, že spolu se všemi svatými, kterým je zasvěcen i tento její farní kostel, již hledí a žasne, jak je Pán dobrý. A je součástí oné blažené masovky, kterou již nic nemůže ohrozit.

Bohdanko, děkujeme.