Historie farnosti

Historie farnosti

(autor: PhDr. Jiří Čoupek)

•  

  Počátky křesťanství

  Prvními hlasateli evangelia u českých a moravských kmenů byli kněží z Bavorska, kde se křesťanství ujalo působením iroskotských mnichů v 7. a v 1. polovině 8. století. Novými správními centry se zde staly arcibiskupství v Salcburku a biskupství v Pasově, Řezně a Frísinkách, odkud byly vysílány misie do slovanského prostředí Čech, Moravy, Slovenska a Maďarska. K roku 833 máme první písemnou zprávu, že za účasti duchovenstva karlovské říše byl v Nitře vysvěcen kostel ke cti bavorského světce Emmerama. Fuldské letopisy v roce 845 dále zaznamenávají, že Ludvík Němec přijal 14 českých vévodů, toužících přijmout křesťanské náboženství, a dal je i s jejich družinami pokřtít. Nejznámější stavební památkou z této první fáze christianizace našich zemí je zbytek kostela v Modré u Velehradu, vykazující ještě prvky iroskotských staveb.

  Příchod bavorských kněží do našich zemí na počátku 9. století byl doprovázen silným politickým vlivem franských panovníků. Kolem roku 850 nastal náhlý obrat, kdy pasovské duchovenstvo muselo jako nevítaný exponent nepřátelské moci opustit Moravu a místo nich začali přicházet misionáři z Itálie, Řecka či jiných částí Německa. Jejich činnost dosvědčují např. nově postavené kostely v Sadech a v Mikulčicích. Vyvrcholením snah moravského knížete Rostislava o samostatnou politickou orientaci státu bylo známé poselství do Byzance a příchod byzantské mise Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu v roce 863. Jejich přičiněním obnovil papež Hadrián II. srěmskou diecézi, zaniklou za vpádu Avarů roku 582, a jmenoval sv. Metoděje panonsko-moravským arcibiskupem.

  V průběhu třetí čtvrtiny 9. století dosáhl největšího rozsahu i významu křesťanský areál na sadské výšině, který byl tvořen komplexem zděných církevních staveb s pohřebištěm, srubovým sídlištěm a dlouhou dřevěnou halovou stavbou. Celému komplexu dominoval samotný kostel ve tvaru kříže, přiléhající nartex (otevřená předsíň) ve funkci mauzolea a školy s výklenkem a dvěma vchody, hrobová komora a původně vlastnická kaple, která se po realizaci významného pohřbu stala kaplí hrobovou. Výčet zděných staveb doplňuje ještě baptisterium (křtitelnice). Charakter a rozmístění zdejších pohřbů naznačují vžité křesťanské představy i to, že zde vedle nemajetných osob byli pohřbíváni příslušníci nobility a kléru. V současnosti se má za to, že tento areál byl s velkou pravděpodobností sídlem arcibiskupa Metoděje, a tedy i centrem křesťanství na Velké Moravě v době panování knížete Svatopluka.

  Úspěšné misijní působení sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje tak přivedlo rodící se český národ do křesťanské Evropy a nezabránil tomu ani pád Velkomoravské říše počátkem 10. století. Na přetrvávání moravského biskupství ukazuje např. zmínka v listu mohučského arcibiskupa z roku 976, kdy metropolita vynáší rozsudek jménem svým i jménem svých přísedících biskupů wormského, pražského a moravského. O moravském biskupovi Vracenovi se zmiňuje také kronikář Kosmas ve své Kronice české. V  pozdější tradici z 15. století se vzpomíná, že moravské biskupství trvalo v Kunovicích nebo v Polešovicích. Nevykořenitelné zakotvení křesťanství v našem kraji však nejzřetelněji dosvědčuje kontinuální osídlení obyvatelstva při velkomoravských kostelích, a to až do 13. století, kdy ho máme dokonce zaznamenáno v  písemných pramenech. Tak v roce 1247 se ještě připomíná „kaple Panny Marie, na vrchu proti Kunovicím vystavěná“ a roku 1257„kaple sv. Jiří na ostrově v řece Moravě“. Stejně tak velkomoravského původu byla rotunda sv. Michaela archanděla ve Starém Městě, přestavěná ve 13. století na farní kostel, kostelík sv. Jana Křtitele na Modré, doložený v listině z roku 1228, a snad i kostel sv. Klimenta v Rybárnách.

•  

  Založení města a farnost u sv. Jiří

  Po založení města Přemyslem Otakarem II. sloužila duchovním potřebám měšťanů v Uherském Hradišti starší kaple sv. Jiří, spravovaná z farnosti ve Starém Městě. Cařihradský patriarcha František, spolu s několika italskými biskupy, potvrdil v roce 1410, že filiální kostel sv. Jiří nadále podléhá kostelu sv. Michaela archanděla ve Starém Městě, současně však slíbil odpustky všem, kdo tuto městskou kapli budou kajícně navštěvovat nebo se zaslouží o její zachování. Význam tohoto kostelíka ještě vzrostl v roce 1421, kdy se do Uherského Hradiště před husity uchýlili jak mniši z Velehradu, tak staroměstský farář Pešek. Protože v  nejistých válečných letech bylo mnohem bezpečněji v městské pevnosti než na vsi nebo v klášterních rozvalinách, byl roku 1425 svatojiřský kostel inkorporován (připojen) k velehradskému klášteru, což v roce 1450 potvrdil papež Mikuláš V.

  Duchovní správu v kostele často vykonávali sami členové cisterciáckého řádu, v jejich silách však nebyla možnost získat prostředky ani na údržbu vlastních městských domů, ani na údržbu chrámu. Do celé záležitosti se proto vložili sami uherskohradišťští měšťané, kteří začali s náročnými opravami a s rozšířením kostela sami. V roce 1456 se dovídáme o odkazu 200 hřiven grošů měšťana Petra Diernkaze, z něhož vznikl nový oltář sv. Petra a Pavla po levé straně hlavního oltáře. Jiří Pleul pak založil kapli sv. Václava, sv. Uršuly a sv. Agáty a dalších mučedníků s mešní fundací 15 hřiven grošů a patronát nad touto kaplí převzal v roce 1482 Tobiáš Černohorský z Boskovic. Díky dalším darům od místních cechů, měšťanů a šlechty byla celková přestavba kostela sv. Jiří dokončena v roce 1510. K jeho nejvzácnějším předmětům patřila gotická monstrance a křišťálový stojatý kříž. Při kostele působila také literátská a podpůrná bratrstva, která se starala o povznesení duchovního a kulturního života města a vzdělanosti jeho obyvatel.

  Za této situace mohli Hradišťané reálně uvažovat o získání vlastní farnosti, lépe řečeno o trvalé přenesení staroměstské farnosti do Uherského Hradiště. K dosažení tohoto cíle napomohl náboženský převrat v roce 1544, kdy se správy města chopili přívrženci německého reformátora Martina Luthera a ti také převzali do svých rukou patronát a obsazování kostela. Silné náboženské rozbroje ve městě trvaly až do roku 1580, kdy olomoucký biskup Stanislav Pavlovský zakázal přijímat nekatolické duchovní a doporučil měšťanům, aby se vrátili do lůna katolické církve. Současně však byla, byť neoficiálně, potvrzena farnost Uherské Hradiště a roku 1601 obdržel Jan Benešovský jako první hradišťský farář titul hradišťského děkana. Svatomichalský kostelík ve Starém Městě byl také od této doby označován již jen jako kostel filiální města Hradiště.

  Podobu farního kostela sv. Jiří (jeho zasvěcení se připomínalo 24. dubna) na nynějším Masarykově náměstí zachycuje několik pohledů na město ze 17. a 18. století. Šlo o gotickou trojlodní stavbu s nižšími bočními loděmi a s polygonálním závěrem presbytáře. V kostele se nacházelo množství náhrobků významných osob, jejichž životní osudy se ukončily v našem městě. Bohužel v 2. polovině 18. století svatojiřský kostel přestal sloužit svému účelu a jeho špatný fyzický stav přivedl městskou správu k rozhodnutí o jeho zboření. Stalo se tak v roce 1785 a zdivo kostela bylo použito jako stavební materiál k vydláždění uherskohradišťských ulic.

  Jako farní kostel sv. Jiří sloužil až do roku 1778, kdy jeho poslání převzal bývalý jezuitský chrám sv. Františka Xaverského.

•  

  Fara

  O faře samé ze starších dob nemáme mnoho zpráv, ale k roku 1466 se o ní dovídáme, že byla ve špatném stavu a její správce, německý kazatel a světský kněz Mikuláš, se zavázal velehradskému klášteru, že ji svým nákladem znovu opraví. I když se nepraví, kde tato farní budova stála, velehradský klášter totiž vlastnil v Uherském Hradišti více domů, zdá se, že již tehdy se jednalo o část dnešní budovy čp. 36. Původně však v tomto prostoru stály dva domy – fara (budova nejbližší ke vchodu do kostela sv. Jiří) a měšťanský dům.

  Farní budovu zřejmě původně vlastnil velehradský klášter, s přechodem patronátního práva na město se vlastníkem stalo Uherské Hradiště. Oproti tomu sousední měšťanský dům vlastnil v roce 1612 kněz Jakub Bítomský, farář v Kelči, který jej odprodal Jetřichu Vienenskému za 1000 zlatých. V roce 1620 dům držel šlechtic Václav Jarský z Jar, dům však za něj vyhořel a zůstal 15 let pustý až do roku 1637, kdy jej purkmistr a rada města Uherského Hradiště „sub certis condicionibus“ prodali děkanu Václava Kulíškovi za 600 zlatých. Tato významná osobnost Moravy vytvořila v tomto domě samostatné kaplanství, ale po požáru města v roce 1681 byl dům stavebně spojen s farní budovou. Dva původní grunty tak dostaly v 18. století společné staré číslo popisné 47 jako farní dům města Uherského Hradiště. Zvláštní dispozice fary jako dva původní středověké objekty s hospodářským zázemím je patrná dodnes.

  K faře náležely v minulosti i různá obročí. Z nemovitostí to byl především půllán ve Starém Městě, který pro farnost zakoupily vesnice Kostelany nad Moravou a Huštěnovice, aby nemusely platit povinné desátky. Dále to byla zahrada u staroměstského kostela a vinohrad v Mařaticích se sklepem, zbudovaným za děkana Laštovky v letech 1726–1746. Největší nadací však byl majetek z tzv. Kulíškovy nadace, která byla v době reformace určena pro zamýšlenou římsko-katolickou faru v Mařaticích. Přestože většina obročí, jako byly různé poddané dávky, roboty a desátky, po roce 1848 zanikly, zůstaly faře až do nejnovější doby různé nemovitosti v katastrech města Uherského Hradiště i okolních obcích.

•  

  Rekatolizace a působení jezuitského řádu

  Po potlačení stavovského povstání převzali hlavní tíhu obnovy katolické víry na východní Moravě misionáři z řad církevních řádů, jako byli dominikáni, františkáni a především nový řád jezuitů (Tovaryšstva Ježíšova).

  Společný zájem hradišťského měšťanstva o posílení katolické víry ve městě i císaře o potlačení zbytků reformace na východní Moravě vedl k vyslovení souhlasu s definitivním uvedením jezuitů do Uherského Hradiště 23. září 1644. První jezuitskou residencí se stal měšťanský dům čp. 157, který jezuité zakoupili od Jana Kurcbergra za 825 zlatých. Velkorysý dar dvora ve Starém Městě královského rychtáře Jana Českého, společně s vinohrady v Mařaticích, Kyjově, Bzenci, Blatnici, Lipově a Boršicích u Blatnice, umožnil v dalších letech úspěšně krýt ekonomické potřeby a náklady na postupnou výstavbu velkého jezuitského komplexu v Uherském Hradišti. Dne 14. října 1647 postoupilo město jezuitskému řádu 36 gruntů, žárovišť a pustých domů, které se prostíraly od jižní strany velkého náměstí až po městské hradby. Přes různé technické a finanční problémy byla na tomto místě zahájena stavba kolejní budovy (dnešní Dům služeb), do níž se první členové stěhovali v roce 1662.

  Barokní kultura 17. a 18. století pronikla nejen do stavební a umělecké sféry, ale prostupovala každodenní život obyvatel města a venkova. Konávaly se časté pobožnosti a procesí, zejména v době ohrožení města, živelních pohrom, neúrody nebo morových epidemií. V úctě byly relikvie svatých, zvláště svaté Viktorie, která se stala hlavní patronkou města Uherského Hradiště.

•  

  Chrám sv. Františka Xaverského

  Po svém příchodu do Uherského Hradiště se členové jezuitského řádu museli zpočátku dělit s místní duchovní správou o farní kostel sv. Jiří. Dne 10. srpna 1670 proto položili základní kámen ke stavbě vlastního kostela, zasvěceného Františku Xaverskému (1506–1552), jezuitskému misionáři a mučedníku, jehož památka se připomíná 3. prosince.

  Stavbu kostela vedl známý italský stavitel Jeroným Caneval, který také sledoval, s výjimkou věží a sakristie, pratyp všech jezuitských chrámů – kostel „Il Gesú“ v Římě. Složité podložní podmínky při zakládání budovy však již od počátku zpomalily tempo výstavby a pohltily podstatnou částku ve výši 2876 zlatých z plánovaného rozpočtu 5.660 zlatých, takže v roce 1682, kdy byl kostel odevzdán ke konání bohoslužeb, stála budova ještě nedokončena. Až v roce 1685 byla uzavřena smlouva se stavitelem Michalem Pupkem na postavení dvou nedokončených věží za sumu 444 zlatých, realizace stavby pak proběhla o rok později. Z finančních důvodů nedošlo také k předpokládanému rozšíření presbytáře, který byl proto provizorně ukončen kolmou zdí a až v roce 1760 doplněn slepým perspektivním sloupovím a zástupní výzdobou od malíře Judy Tadeáše Supera z Moravské Třebové.

  Zásadním způsobem zasáhly do církevního života na konci 18. století reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Zásahy osvícenských reformátorů přinesly zrušení uherskohradišťské koleje roku 1773 a cisterciáckého kláštera na Velehradě v roce 1784. Od roku 1782 se všechna císařská nařízení musela na farách opisovat do zvláštní knihy a povinností kněží bylo oznamovat je z kazatelny. Tehdy byly také zakázány poutě a procesí kromě procesí o slavnosti Božího Těla a v křížové dny. Roku 1783 byla zrušena všechna podpůrná bratrstva a místo nich vznikly tzv. farní chudinské ústavy. Zrušeno bylo také šest procesí, která se ročně konávala z města ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie v Mařaticích. O rok později byly postátněny matriky a nařízeno vést je německy, a konečně koncem roku 1784 bylo vydáno proslulé nařízení o pohřbívání v pytli, aby se šetřilo dřevem a podporoval textilní průmysl.

  V souvislosti se světskými úkoly, které stát začal svěřovat církevním institucím, byla posilňována síť farností. Jako předstupně nových far vznikaly lokální kaplanství, farní expozitury a kuracie. Už na sklonku vlády Marie Terezie v roce 1777 bylo založeno také nové biskupství v Brně a olomoucké povýšeno na arcibiskupství, aby tak byly lépe spravovány jednotlivé farnosti.

•  

  Městské hřbitovy

  Kostely a chrámy od svého prvopočátku sloužily také jako posvátná místa posledního odpočinku zemřelých. Ve vnitřních prostorách byly pohřbívány významné osobnosti a mecenáši, v těsném sousedství pak ostatní obyvatelstvo. Po staletí se takto pochovávalo např. při kostele sv. Michaela archanděla ve Starém Městě či kolem kostela Panny Marie v Sadech. V samotném Uherském Hradišti se asi od poloviny 14. století pohřbívalo kolem městského špitálu a dále ve směru k Starému Městu byl zvláštní hřbitov pro židovské obyvatelstvo. Po vybudování františkánského kláštera na přelomu 15. a 16. století vznikl v jeho blízkosti při hradební zdi nový městský hřbitov, kde byli pohřbíváni uherskohradišťští měšťané až do konce 18. století. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byl učiněn pokus založit další hřbitov v tzv. jezuitské zahradě. Osobnosti města – primátoři, velitelé pevnosti, krajští úředníci, ale i známí donátoři a mniši – byli ukládáni do hrobek ve všech třech místních kostelích (sv. Jiří, Zvěstování Panny Marie a sv. Františka Xaverského).

  Při několika epidemiích, za nichž ve městě zemřel velký počet obyvatel (např. při moru v roce 1680 na 300 osob nebo v roce 1715 na 75 osob), byli zemřelí pohřbíváni na zvláštní hřbitůvky za městem v Mařaticích při dnešních božích mukách pod Rochusem. Zde byli zřejmě pohřbeni i zesnulí za cholerových epidemií v roce 1831 (40 osob) a v létě 1866 při prusko-rakouské válce (149 pruských vojáků a 92 civilních osob).

  V roce 1784 byly císařem Josefem II. vydány známé předpisy pro pohřbívání. V nich byl mj. vydán zákaz pohřbívání v městských hradbách, a proto musela být všechna místa pro ukládání nebožtíků ve městě postupně zrušena. Jako nejvýhodnější místo pro nový uherskohradišťský hřbitov bylo vybráno území kolem městského kostelíku Nanebevzetí Panny Marie v Mařaticích. První známou osobou, která zde byla pohřbena, byl roku 1796 krajský hejtman František Zikmund Žalkovský z Žalkovic. Další pomníky byly přeneseny ze hřbitova u františkánského kláštera a rozestavěny kolem kostelíka. Starý hřbitov ve městě byl pak věnován městskou radou klášteru, který jej upravil na zahradu.

•  

  Období 19. a 20. století

  Od konce 18. století se chrám sv. Františka Xaverského stal farním kostelem. K obvodu uherskohradišťské farnosti nyní patřila vedle samotného města hřbitovní kaple Nanebevzetí Panny Marie v Mařaticích, dále Staré Město s filiálním kostelem sv. Michaela archanděla a s osadou Rybárny a obce Huštěnovice a Kostelany nad Moravou. Teprve v roce 1912 se farní obvod zmenšil o nově vytvořenou farnost v Kostelanech (při kostele sv. Floriana z roku 1900) a roku 1915 o farnost v Huštěnovicích (kostel sv. Anny z roku 1873).

  Vysoký kredit získali katoličtí duchovní v Uherském Hradišti v národnostních bojích při zřízení českého gymnázia a při počeštění správy města. Kaplan a pozdější farář Vojtěch Vodička (1825–1906) se např. stal v roce 1862 spoluzakladatelem Čtenářského spolku a od roku 1886 reprezentantem české Národní strany v městském výboru. Ve vedení města zasedal i jeho nástupce Antonín Cetkovský. Místní profesoři náboženství P. Jan Nevěřil a P. Alfons Sauer se zase významně podíleli na organizování prvních archeologických výzkumů na Uherskohradišťsku a stáli u zrodu zdejších historických společností. Obliba zdejších kněží mezi uherskohradišťským obyvatelstvem byla dána také tím, že zde faráři byli podle starobylého patronátního práva voleni městským zastupitelstvem. Posledním takto ustaveným duchovním byl v roce 1936 P. Josef Hrabal. Církevní život města se také neomezoval jen na samotný kostel, ale obracel se na veřejnost prostřednictvím různých slavností, jako byly např. oblíbené františkánské poutě „porciunkule“, průvody Božího Těla, primice nových kněží nebo činnost katolických spolků.

  Roku 1907 založil P. Jakub Hudeček s dalším uherskohradišťským kaplanem Josefem Foltynovským Mariánskou družinu uherskohradišťské farnosti v počtu 143 dívek a 26 chlapců. Společenství mladých rozvíjelo přátelské vztahy mezi jednotlivými obcemi farnosti (Uherským Hradištěm, Starým Městem, Huštěnovicemi a Kostelany nad Moravou), členové navštěvovali nemocné spoluobčany, pořádali charitativní sbírky a posilovali svůj duchovní život častým přijímáním svátosti a postními skutky.

  Po 1. světové válce se dne 2. listopadu 1919 ustavil Orel jako samostatná organizace Československé republiky s úkolem tělesné a mravní výchovy na základě křesťanského světového názoru. Už 12. ledna 1920 byly mezi prvními sedmi úředně schváleny místní pobočky v Uherském Hradišti a Starém Městě. Vedle činnosti tělovýchovné pěstoval uherskohradišťský Orel i činnost osvětovou a vzdělávací. V době okupace se členové Orelské organizace zařadili mezi další složky národní odboje, jejichž příslušníci neváhali v letech 1939–1945 obětovat své životy za svobodu a nezávislost Československa.

  Významnou roli v době 1. republiky sehrávaly farní charity olomouckého arcibiskupství ke cti sv. Ludmily. Uherskohradišťská Charita byla založena 7. července 1934 a jejím předsedou se stal inspektor náboženství v. v. a duchovní správce zemské nemocnice P. Jan Mlčoch, jednatelkou Gilda Pardusová, dalšími členy a funkcionáři byly významné a vážené osoby města. Spolek především zajišťoval finanční zdroje pro sociální a charitativní účely a dohlížel na jejich účelné využití pro potřebné osoby. Na úspěšném poslání Charity se podílely i Milosrdné sestry sv. Kříže, které ošetřovaly nemocné v nemocnici i mimo ni a které vedly charitativní dům na Velehradské ulici čp. 247. K významným osobnostem v 19. a 20. století patřili také zdejší ředitelé kůru, kteří náleželi ke kmenovým zaměstnancům městského úřadu a kteří pečovali o vysokou hudební úroveň města.

  V průběhu třicátých let 20. století začaly intenzivní organizační práce na ustavení samostatné farnosti ve Starém Městě. Hradiště se ale obávalo snížení finančních příspěvků na udržování vlastního farního chrámu, poukazovalo na nová vydání, spojená s rozšířením kostela sv. Michala a nutnou výstavbou staroměstské fary. Záležitost byla urychlena až po záboru pohraničí v roce 1938, neboť jako duchovní správce se nabídl P. František Kolář, farář ze Zábřehu, který musel odejít z okupovaného území k svému bratru do Babic. Arcibiskupská konsistoř v Olomouci proto povolila ve Starém Městě přípisem z 30. srpna 1939 samostatnou expozituru, která byla k 1. srpnu 1951 povýšena na farnost.

  K další úpravě obvodu farnosti došlo v roce 1957, kdy se její součástí staly Mařatice, které sem přešly z farnosti v Sadech. Navíc do péče farního úřadu přešla po sistaci františkánského kláštera i správa klášterního kostela Zvěstování Panny Marie.

•  

  V období komunistické nadvlády

  Po tzv. Vítězném únoru, v roce 1948 začala Komunistická strana Československa intenzivně zasahovat do činnosti i organizace církví, především církve římskokatolické. V prvním okamžiku byla snaha KSČ začlenit ji do rodící se Národní fronty a vytvořit z ní národní lidovou náboženskou společnost, v níž by teprve postupně bylo likvidováno náboženství jako „opium lidstva“. Tyto počáteční představy nositelů moci však narazily na mimořádně pevné ideové a organizační postavení katolické církve, která nemínila ustoupit jak v otázkách mravních a etických zásad, tak věrnosti papeži. Není proto divu, že brzy komunisté vyhlásili katolickou církev v Československu za nepřítele číslo jedna. Už 27. února 1948, dva dny po převzetí moci, bylo z úřední moci zastaveno vydávání katolických periodik a 25. března zrušeno církevní školství. Prostřednictvím akčních výborů Národní fronty zasahovali místní komunističtí funkcionáři do vnitřních záležitostí církve, postupně byli zatčeni nebo internováni vedoucí církevní hodnostáři. Zásadní úpravy ve vztahu státu a církve přinesly tzv. církevní zákony z roku 1949. Stát jimi na sebe převzal veškerá patronátní práva nad církvemi a duchovenskou činnost mohla nadále vykonávat jen osoba, která obdržela státní souhlas. Personálním úřadem duchovních se staly okresní národní výbory a nově zřízený Státní úřad pro věci církevní mohl prostřednictvím krajských a okresních církevních tajemníků zasahovat do veškerých církevních záležitostí. K 1. lednu 1950 přešly do majetku státu i dosavadní církevní matriky. Léta 1948–1953 znamenaly také likvidaci křesťanských spolků a společností a tím i samosprávné občanské aktivity a iniciativy.

  Mezi prvními zatčenými duchovními na uherskohradišťském okrese byl jezuita Rudolf Vašíček z Velehradu, který navzdory státnímu zákazu přečetl 19. června 1949 pastýřský list československých biskupů a byl za to dosouzen na 23 let za velezradu. Olomoucký arcibiskup Josef Matocha, rodák z Pitína, byl vězněn ve své rezidenci od roku 1950 až do své smrti v roce 1961. Policejní akcí v noci z 13. na 14. dubna 1950 byl zabrán františkánský klášter v Uherském Hradišti a do věznic se dostala řada kněží a členů řeholních řádů. Postupně byly zakázány mše v nemocnici, průvody mimo kostel, zvyšovala se perzekuce kněží i věřících. Soustavný tlak a teror, který rozpoutal komunistický režim, přiměl ovšem i řadu věřících a duchovních ke kolaboraci s novou mocí. Takovým projevem bylo vytvoření schizmatické Katolické akce v roce 1949 nebo celostátní konference „vlasteneckých kněží“ na Velehradě počátkem července 1950 za aktivní účasti exkomunikovaného kněze Josefa Plojhara.

  Určité uvolnění náboženského pronásledování přinesla 2. polovina šedesátých let. V roce 1965 byla zavedena změna liturgie podle II. vatikánského koncilu, v roce 1968 se na čas vrátili do Uherského Hradiště členové františkánského řádu (např. Aleš Zlámal, E. Bárta, Jan Pekárek, Prokop Jan Kolek a Emil Bonvenut Mitošinka), v duchovní správě mohli jako důchodci vypomáhat bývalí političtí vězni P. Tomáš Loprais či P. Jan Huňka a další. Pod organizačním vedením Dr. Antonína Šuránka byla opravena kaple na Rochusu, poničená dvouměsíčním pobytem sovětských vojsk v jejím okolí po invazi 21. srpna, a kaple sv. Šebestiána na Palackého náměstí. V sedmdesátých létech však byla další duchovní a pastorační činnost opět tvrdě potlačena, a tak se zdejší kněží museli věnovat spíše stavební údržbě církevních objektů než duchovní pastoraci.

  Významné hosty přivítalo naše město 10. dubna 1985, kdy se při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje konala kněžská pouť na Velehrad. Řada kněží se tehdy zúčastnila večerní mše ve františkánském kostele a byl zde uvítán i kardinál František Tomášek. Mezi „přísně sledovanými„ hosty města byli i biskupové bez státního souhlasu Karel Otčenášek, Kajetán Matoušek a Peter Dubovský. Svatometodějské oslavy vyvrcholily pak na Velehradě 5.–7. července 1985, kdy byly doprovázeny první manifestací veřejnosti proti totalitě v Československé republice. Také v dalších letech se věřící z naší farnosti připojovali k protestům proti potlačování náboženských svobod, zejména při podpisování petice Augustina Navrátila v roce 1988, jejíž text v Uherském Hradišti rozšiřovala skupina kolem jáhna Františka Konvalinky (1942–1989). V roce 1991, kdy byl po šedesáti letech opět statisticky mapován náboženský stav Československa, se v Uherském Hradišti z celkového počtu 26 765 obyvatel města přihlásilo k římskokatolickému náboženství 14 875 osob (55,6 %), k evangelickému 267 osob (1 %), k Čs. církvi husitské 128 osob a k jiným denominacím 135 osob (tj. po 0,5 %). Bez vyznání bylo 7969 osob (29,8 %) a své vyznání neudalo 3391 osob (12,6 %).

  Na území města v současnosti zastupují Církev římsko-katolickou farní úřady v Uherském Hradišti a v Sadech, Církev českobratrská evangelická má farní sbor v ulici Jana Blahoslava, Církev adventistů sedmého dne na Žerotínově ulici a modlitebnu v Mařaticích má i odbočka Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni). Kontaktní místa tu mají i další církve a náboženské společnosti, např. Církev československá husitská, Jednota bratrská, Bratrská jednota baptistů, Svědci Jehovovi či členové Hare kršna (jogíni) z ašramu (střediska) ve Střílkách.

  Symbolickým ukončením padesáti let dvojí totality byla historická návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu, vrcholící 22. dubna 1990 příjezdem na památný Velehrad. S desítkami kardinálů, biskupů a kněží zde sloužil slavnou liturgii, při níž mj. připomněl význam mise sv. Cyrila a Metoděje, znamenající zrození Slovanů k novému vědomí, kultuře a evropské jednotě. V závěru své homilie obrátil Svatý Otec pozornost k velkomoravskému kříži, nalezenému na sadské výšině v roce jedenáctistého výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Moravu, který nese velehradské poselství pro všechny věky: Ježíš – Světlo – Život – Vítězství.